Když mne jednoho krásného dne pozvala moje dívka na nedělní oběd, aby
mne představila rodičům, postavila její matka na stůl mísu s řízky a vybídla
mne: "Vezměte si, kolik chcete."
Vzal jsem si jeden středně velký řízek a s chutí se do něj pustil. Když jsem
dojedl, pochválil jsem paní domu, že ten řízek byl hrozně dobrý, a že moje
maminka tak dobré řízky dělat neumí. Ta žena z toho měla radost a
řekla: "Tak si vemte ještě jeden, když vám tak chutná."
"Ale já už jsem najedený, mně už to stačí," odpověděl jsem.
Načež ona zakontrovala: "Jen si vemte. To byste mě urazil, kdybyste si
nevzal!"
Takže abych neurazil, vzal jsem si ještě jeden. Sotva jsem ho dojedl, nechala
se paní domu slyšet: "Vemte si ještě..."
Řízky mám docela rád, ale těch pět porcí tohoto pokrmu (víc řízků v té míse
nebylo), které jsem na naléhání té ženy tenkrát snědl, bylo jaksi nad mé
zvyklosti, takže jsem se po kávě vymluvil a odebral se na malou procházku.
Od té doby jsem tu dívku neviděl a sotva jsem se představil do telefonu, něco
spojení přerušilo. Když jsem se s tím vším svěřil příteli, řekl mi: "Co se
divíš, vždyť jsi jim sežral všechny řízky. V těchto věcech mají lidé rádi,
když je nápadník spíše skromný a plachý, i když to nedávají najevo."
Držel jsem se této rady, ale ani další pozvání na nedělní oběd a představování
se rodičům mé nové dívky nedopadlo dobře. Paní matka
postavila na stůl opět mísu a pobídla mne, abych si vzal, kolik budu chtít.
Nandal jsem si asi tak čtvrt talíře a na další pobízení k jídlu, jsem odpovídal,
že už mám dost, a že už nemůžu, a to tak zatvrzele, že mne
otec té dívky vyhodil ještě před kávou se slovy: "Když milostpánovi
nejedou naše brambory na loupačku, tak tady nemá co pohledávat!"
Svěřil jsem se s tím opět mému příteli, a on řekl: "Ty jsi holt moula. Já se držím
zlaté střední cesty a v životě jsem neměl v těchto situacích problémy.
Prostě sním jeden plný talíř toho, co je k obědu a už si nepřidávám."
Držím se této skvělé rady dodnes, i když už jsem ženatý a v životě mne ani
nepotkalo to, co toho mého přítele, který dostal u své dívky na talíř celé
kuře a jeho dívka mu vysvětlila, že je to pro něj velká čest, neboť podle
rodinné tradice dostává maso na talíř jen hlava rodiny, což on zatím není.
Přítel tedy jedl to kuře a ostatní jedli brambory se šťávou z pekáče a občas
se ho ze slušnosti zeptali, jestli je to kuře dobré, jestli třeba není
moc slané, nebo nedopečené, nebo tak něco.
"Né, je vynikající," odpovídal můj přítel a otázky na toto téma nebraly konce,
dokud to kuře celé nesnědl.
Kvůli tomu obědu se s ním ta jeho dívka rozešla, a až za hodně dlouho se
někde dočetl, že podle starých rodinných tradic dostává hlava rodiny na
talíř maso, které pak naporcuje a rozdá ostatním.
mne představila rodičům, postavila její matka na stůl mísu s řízky a vybídla
mne: "Vezměte si, kolik chcete."
Vzal jsem si jeden středně velký řízek a s chutí se do něj pustil. Když jsem
dojedl, pochválil jsem paní domu, že ten řízek byl hrozně dobrý, a že moje
maminka tak dobré řízky dělat neumí. Ta žena z toho měla radost a
řekla: "Tak si vemte ještě jeden, když vám tak chutná."
"Ale já už jsem najedený, mně už to stačí," odpověděl jsem.
Načež ona zakontrovala: "Jen si vemte. To byste mě urazil, kdybyste si
nevzal!"
Takže abych neurazil, vzal jsem si ještě jeden. Sotva jsem ho dojedl, nechala
se paní domu slyšet: "Vemte si ještě..."
Řízky mám docela rád, ale těch pět porcí tohoto pokrmu (víc řízků v té míse
nebylo), které jsem na naléhání té ženy tenkrát snědl, bylo jaksi nad mé
zvyklosti, takže jsem se po kávě vymluvil a odebral se na malou procházku.
Od té doby jsem tu dívku neviděl a sotva jsem se představil do telefonu, něco
spojení přerušilo. Když jsem se s tím vším svěřil příteli, řekl mi: "Co se
divíš, vždyť jsi jim sežral všechny řízky. V těchto věcech mají lidé rádi,
když je nápadník spíše skromný a plachý, i když to nedávají najevo."
Držel jsem se této rady, ale ani další pozvání na nedělní oběd a představování
se rodičům mé nové dívky nedopadlo dobře. Paní matka
postavila na stůl opět mísu a pobídla mne, abych si vzal, kolik budu chtít.
Nandal jsem si asi tak čtvrt talíře a na další pobízení k jídlu, jsem odpovídal,
že už mám dost, a že už nemůžu, a to tak zatvrzele, že mne
otec té dívky vyhodil ještě před kávou se slovy: "Když milostpánovi
nejedou naše brambory na loupačku, tak tady nemá co pohledávat!"
Svěřil jsem se s tím opět mému příteli, a on řekl: "Ty jsi holt moula. Já se držím
zlaté střední cesty a v životě jsem neměl v těchto situacích problémy.
Prostě sním jeden plný talíř toho, co je k obědu a už si nepřidávám."
Držím se této skvělé rady dodnes, i když už jsem ženatý a v životě mne ani
nepotkalo to, co toho mého přítele, který dostal u své dívky na talíř celé
kuře a jeho dívka mu vysvětlila, že je to pro něj velká čest, neboť podle
rodinné tradice dostává maso na talíř jen hlava rodiny, což on zatím není.
Přítel tedy jedl to kuře a ostatní jedli brambory se šťávou z pekáče a občas
se ho ze slušnosti zeptali, jestli je to kuře dobré, jestli třeba není
moc slané, nebo nedopečené, nebo tak něco.
"Né, je vynikající," odpovídal můj přítel a otázky na toto téma nebraly konce,
dokud to kuře celé nesnědl.
Kvůli tomu obědu se s ním ta jeho dívka rozešla, a až za hodně dlouho se
někde dočetl, že podle starých rodinných tradic dostává hlava rodiny na
talíř maso, které pak naporcuje a rozdá ostatním.

